Hot Rats

Záhadná Cate Blanchett

2008-06-30T22:46:00.003+02:00

V poslední době jsem si ublíbila tuto talentovanou herečku, která se s elegancí sobě vlastní zvládne vtělit téměř do jakékoliv role. Ať už je to elfí vládkyně Galadriel z Pána prstenů, kde okouzluje hlavně svou porcelánovou tváří nebo svéhlavá herečka Katharine Hepburnová v Letci (za tuto roli získala Oscara!), bláznivá zrzka s kulinářským uměním z Banditů či drsná Ruska v novém Indiana Jonesovi. Samozřejmě v neposlední řadě mě také Cate fascinovala jako královna Alžběta v životopisném velkofilmu a to jak hereckým výkonem tak těmi překrásnými kostými. V každá své roli jenom září a na plátně jí nelze přehlédnout a když to nestačí, tak její uhrančivý mrazivý pohled vás jistě dostane.

Dylan Thomas - Chci odtud pryč (úryvek)

2008-06-02T22:35:00.004+02:00

Chci odtud zmizet pryč,

někam, kde zvadlá lež nesyčí
a hrůzy prastaré neklíčí
v nářku, jenž roste, než den skrýš
za kopcem v hloubce moře najde.
Chci odtud zmizet pryč,
pryč z věčného buď zdráv,
z přízraků, které vzduchem víří,
z přízračných ozvěn na papíře,
pryč z hřmotů telefonů, zpráv.

Soutěž pro písálky

2008-06-02T16:32:00.005+02:00

Rozhodla jsem se uspořádat takovou menší soutěž pro všechny 'spisovatele'. Úkolem bude napsat povídku na téma

"DEN BLBEC"

Text musí mít alespoň 1000 znaků a maximální hranice je 4000 zn. (tj. asi 2 A4 běžného písma). Uzávěrka soutěže bude 1. srpna. Povídky mi posílejte na e-mail S1M0NE@seznam.cz, buď jako text e-mailu nebo v přiloženém soboru (pouze formáty .txt a .doc).

Ještě nevím jestli vítěze vyberu já a nebo vy pomocí ankety, to pak ještě ujasním. I když s tou anketou si nejsem moc jistá. Stačí jen rozeslat odkaz pár přátelům na icq, znáte to přece a to mi nepřijde moc fér.

Na vítěze bude čekat v jeho mailové schránce ode mě ocenění, diplom nebo jak to nazvat, prostě něco spachtím v PS :). Někomu se to může zdát málo, ale nemám na to abych sponzorovala tuhle soutěž cenami za tisíce. Jde přece hlavně o to, aby jste zjistili jestli se někomu vaše psaní líbí nebo alespoň tak to vidím já.

Tak se s chutí puste do psaní a už se těším co sesmolíte.

My děti ze stanice ZOO - Christiane F.

2008-06-01T14:47:00.012+02:00

Nejznámější knihu s drogovou tématikou vám asi nemusím představovat. Je to už pár let zpátky co jsem jí četla a přemýšlím, že se k ní zas vrátím. Je to ten typ knihy u které když dočtete poslední stránku a odložíte na polici stejně na vás nechá následky a nikdy na ní nezapomenete. Myslím že tu nemusím sepisovat nějakou sáhodlouhou recenzi, příběh mladičké a drogově závislé Christiane F. rozhodně všichni znáte. Pro zajímavost přidávám ěkolik fotek mapující Christianin život.

Christiane za mlada

panelák ve kterém bydlela ve 12 letech

ve 35 letech

ve 40 letech

a tekhle vypadá dnes v roce 2008 (45 let)

Arthur Rimbaud - Vyjevené děti

2008-04-11T21:28:00.002+02:00

Houf dětí zvědavé se krčí
pod vetkým oknem pod chatrčí,
kde září sklep,

a přes sklo, zahalené v páře,
se dívá lačně na pekaře,
jak mísí chléb.

Dvě bílé ruce sebou hází,
hned hnětnou pecen, hned jej sází
jak podle not.

Pak pecen za pecnem se peče
a pekařovi z čela teče;
mastný pot.

Houf dětí báziivě se chvěje
pod sklepním oknem, které hřeje
jak matčin klín,

a při pohledu na kynutí
jim stoupá v ústech samou chutí
na tisíc slin.

Když vyndá pekař z pece housky
a klade polámané kousky
na zvláštní plech,

a když je na pukličky dává,
tu zatočí se dětem hlava
a ztají dech.

Ta umouněná jezulátka
hltají v duši cukrlátka
a koláčky

a oči se jim v spánku klíží,
když tisknou k pekařové mříži
své čumáčky

a modlí se k té světlé díře,
v níž otvírá se jejich víře ráj,
plný krás,

ráj s velkou pecí, která syčí -
a z kalhot se jim dere mlíčí
přes sníh a mráz.

Arthur Rimbaud - Opilý koráb

2008-04-11T21:22:00.003+02:00

Když plul jsem po Řekách, jež nelítostně pádí,
tu jednou musil jsem dát sbohem lodníkům:
křiklaví divoši k nim vpadli v lodní zádi
a nahé přibili je k pestrým kolíkům.

Pak nestaral jsem se už vůbec o posádku,
jež vezla obilí, sklad bavlny a chmel.
Když mužstvo skončilo svou pranici a hádku,
tu řeky nechaly mne plouti, kam jsem chtěl.

Přes mocné přílivy a mořské vlnobití
jsem spěchal, zaslepen jak dítě v peřině,
jak Poloostrovy, jež zběsile se řítí,
když odpoutaly se a bloudí v bařině.

Hrom s bleskem házely mně svoje smolné věnce.
Pět nocí tančil jsem jak zátka na míse
na slaných hladinách, jež vězní utopence,
nedbaje majáků, jež hloupě šklebí se.

Zelený příval vod, sladší nad hořké trnky,
skrznaskrz prosákl můj pochroumaný vrak
a rozbil kormidlo, a smýval ze mne skvrnky
po mořské nemoci, jež zkalila mi zrak.

A od té chvíle jsem se koupal v širém moři,
jež bylo plné hvězd, a bez cíle jsem plul,
hltaje blankyty, do nichž se občas noří
zasněný umrlec, jenž právě utonul,

potřísniv hanebně ty bledomodré víry
a rytmus světelných a třpytících se krás,
prudší než alkohol, širší než naše lýry
vypučí milostný a hnisající kvas.

Znám nebe, třpytící se pod průtrží mračen,
znám kouzlo večerů a velkých povodní,
znám jitra nadšená jak hejno vodních kačen
a časem viděl jsem to,o čem lidé sní.

Znám slunce, mystické jak rudá maska herce,
když vrhá sraženou a fialovou zář
na vlny valící se jako přes koberce,
znám slunce, příšerné jak maskovaná tvář.

Snil jsem o zelené a zasněžené noci,
o žhavých polibcích, jež víří v prostoru,
o koloběhu míz, jež mají vesmír v moci,
o modrém procitnutí zpěvných fosforů.

Po celé měsíce jsem slýchal vlnobití,
jak kravín šílenství a epilepsie,
aniž jsem pomyslil, chtěje jej utišiti,
na hada, zkroceného patou Marie.

Víte, že narazil jsem jednou na Floridy,
kde květy mísí se s očima panterů,
kde duha, napjatá pod horizontem z křídy,
ukrývá stáda lvic před zraky škunerů.

Viděl jsem prohlubně a močály, jež kvasí,
propast, kde v sítinách spí celý Leviatan,
bezvětří s vichřicí a celé zeměpásy,
svržené do jícnů jak do pekelných bran!

Ledovce, perleť vln a hnědou barvu zemí,
uvázlé koráby v hnijících zátokách,
kde velcí hroznýši, sžíraní štěnicemi,
padají ze stromů a šíří černý pach.

A byl bych ukázal rád dětem v modrém proutí
ty malé rybičky, ty zlaté kapříky.
Korály žehnaly mé dlouhé bludné pouti
a občas vanuly mně vlídné větříky.

A moře, mučedník zlých oblastí a pásem,
mně někdy vrhalo v tvář květy vodních pěn
a kolébalo mne svým vzlykajícím hlasem
tak, že jsem poklekal s dojatým srdcem žen,

jsa poloostrovem, jenž houpá na svých březích
trus ptáků, křičících, když mají v noci hlad,
a utopenci, jež jsem vlekl na řetězích,
sraženi vlnami ztráceli shnilý šat.

Mne, zabloudilou loď, vrženou za vichřice
do vzduchu bez ptactva za gigantický plot,
mne nezachrání už záchranná plachetnice,
můj trup je opilý přívaly slaných vod,

já, koráb z mlhovin, já, fantastické zvíře,
já, jenž jsem prorážel kouř nebes jako zeď,
kde roste převzácná pochoutka pro malíře -
sluneční lišejník, zašlý jak stará měď,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
rejnoky, kostrami mořských koníků,
já plul jsem za nocí v červenci při měsíci
pod ultramarínem šílených lodníků,

já, prkno, poseté žhavými půlměsíci,
jež rozléhaly se na sto mil do dálky,
já náhle zatoužil jsem podívat se domů
na starou Evropu a lesní rusalky.

Viděl jsem opilá a hvězdná souostroví
s nebem, jež třpytí se jak velký paví chvost,
zdalipak v noci spí pod jejich mdlými krovy
ohniví letouni, jimž patří budoucnost?

Co jsem se naplakal za srdcervoucích jiter,
nic neobešlo se teď pro mne bez hoře.
Jsem láskou rozladěn jak struny starých citer.
Oh, kéž mi praskne kýl! Kéž sletím do moře!

A toužím po stružce, kde za nizoučkým houštím
se šťastně prohání pár dětských košilek,
jsem v duchu hošíkem a dřepě s nimi pouštím
lodičku z papíru, křehkou jak motýlek.

A zalit tříští vln a jejich pyšných krajek
už nechci závodit s kupčíky z Bostonu,
už nechci projíždět flotilou pestrých vlajek
a plavat před strašným pohledem pontonů!

Arthur Rimbaud - Samohlásky

2008-04-11T21:17:00.001+02:00

A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek,
já jednou vypovím váš různý vznik a druh.
A, černý korzet, plný rudých much,
jež bzučí kolem páchnoucích a krutých pasek,
zátoka stínů, E, běl stanů, čirý vzduch,
šíp ker a bílých králů, chvění vrásek;
I, purpur, krev a smích, jenž tryská ze rtů krásek
ve hněvu, anebo kajícný bludný kruh.

U, božské vibrace, U, zeleň moří s vesly,
mír pastvin s dobytkem, mír vrásek, které kreslí
prst alchymie pilným čelům vševědů;

O, zvučná polnice, klid vesmírného vřídla,
jímž poletují planety a archandělská křídla.
- O, modrý paprsek jejího pohledu.

Edgar Allan Poe - Havran

2008-04-11T21:11:00.002+02:00

Jednou o půlnoci, maje horečku a rozjímaje
nad divnými svazky vědy prastaré a záslužné -
když jsem klímal v polospaní, ozvalo se znenadání
velmi jemné zaťukání na dvéře - a pak už ne.
"Je to návštěva, či zdání, bylo to tak nezvučné -
jednou je a pak už ne."

Ach, již při vzpomínce blednu! Myslím, že to bylo v lednu,
každý uhlík vrhal stín jen přede mne a dál už ne.
Toužil jsem po kuropění; - marně hledaje v svém čtení
ulehčení od hoře nad Lenorou - již poslušné
světice zvou Lenora - nad jménem dívky nadvzdušné,
jež byla mou a teď už ne.

Smutný šelest záclon vlaje z hedvábí a ohýbá je
s hrůzou - již jsem do té doby neznal ani přibližně;
abych skryl své polekání, říkal jsem si bez ustání:
"Je to host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně -
pozdní host, jenž z nenadání zaklepal tak neslyšně -
jednou jen a pak již ne."

Tu má duše vzmužila se; řek jsem bez rozpaků v hlase;
"Prosím, pane, nebo paní, odpusťte mi velmožně;
avšak byl jsem v polospaní, když jste přišel znenadání,
přeslechl jsem zaklepání - je to skoro nemožné,
že jste klepal vy" - a poté otevřel jsem úslužně -
venku tma a víc už ne.

Hledě dlouho do tmy z prahu, stoje v pochybách a v strachu,
dlouho snil jsem, jak si nikdo netroufal snít mimo mne;
ale ticho bez rušení, ani slůvka na znamení,
jenom plaché oslovení "Lenoro!" zní zimničně,
to já šeptám "Lenoro!" - a ozvěna zní zimničně
jenom to a víc už ne.

Vrátil jsem se do pokoje, velmi divě se a boje,
když jsem zaslech trochu silněj nový šramot poblíž mne.
"Jistě cos za chumelice padlo mi na okenice;
podívám se ze světnice, co jsi zač, kdo budíš mne -
ztlumím na okamžik srdce, najdu tě, kdo budíš mne;" -
vítr a nic jiného už ne.

Vyrazil jsem okenici, když tu s velkou motanicí
vstoupil starodávný havran z dob, jež jsou tak záslužné;
bez poklony, bez váhání, vznešeně jak pán či paní
usadil se znenadání v póze velmi výhružné
na poprsí Pallady - a v póze velmi výhružné
si sedl jen a víc už ne.

Pták v svém ebenovém zjevu ponoukal mne do úsměvu
vážným, přísným chováním, jež bylo velmi vybrané -
"Ač ti lysá chochol v chůzi, jistě nejsi havran hrůzy,
jenž se z podsvětního šera v bludné pouti namane -
řekni mi své pravé jméno, plutonovský havrane!" -
Havran děl: "Už víckrát ne."

Žas jsem nad nevzhledem ptáka, jenž tak bez okolků kráká
bezobsažnou odpověď, jež prozrazuje bezradné;
velmi dobře vím, že není skoro ani k uvěření
pták či zvíře, jež si lení v póze velmi záhadné
na poprsí nade dveřmi - v póze velmi záhadné
a říká si: "Už víckrát ne."

Potom, sedě na mramoru, ustal havran v rozhovoru
jako duše v jedno slovo samotářsky zabrané -
až jsem si řek v duchu, takže nedošlo mu to až k sluchu:
"Věřím pevně na předtuchu, osud často okrad mne -
jak mé naděje, i on se k ránu odtud vykradne."
Však havran dí: "Už víckrát ne."

Zaražen an na mne hledí s přiléhavou odpovědí,
říkám si: "Toť bezpochybypochyt velmi obratně
od pána, jejž osud vedl neštěstím a navždy svedl,
takže nic už nedovedlzpívat než ty bezradné -
pohřební a smutné písně, refrény, tak bezradné,
jako je: Už víckrát ne!"

Když však havran bez ustání ponoukal mne k usmívání,
přistrčil jsem křeslo mysle, že mne něco napadne,
když se vhroužím do sametu ve vzpomínkách na tu větu,
přemýšleje, co as je tu, nad čím řek své bezradné,
nad čím příšerný ten pták zde říká svoje bezradné
"už víckrát ne".

Tak jsem seděl nad dohady, mlčky, marně, bez nálady
pod ptákem, jenž v hloubi prsou nepřestával bodat mne,
kles jsem s zamyšlenou tváří do podušky na polštáři,
na niž padá lampa, v záři matné, mdlé a malátné,
ale do níž nevboří své ruce, mdlé a malátné,
ona víckrát, víckrát ne.

Zdálo se, že u stínidla houstne světlo od kadidla,
že bezpochyby anděl v zvoncích z nebe propadne.
"Chudáku, tvůj Bůh ti v zpěvu posílá sem pro úlevu
balzám na tvou starou něhu, po němž navždy vychladne,
po němž láska k Lenoře v tvé mysli navždy zapadne" -
však havran děl: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
synu podsvětí, a přece proroku, pojď hádat mně -
statečně, byť opuštěný žiji zaklet v této zemi,
dům mám hrůzou obklíčený, zda tvá věštba uhádne,
zdali najdu balzám v smrti, zda tvá věštba uhádne" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Proroku," dím,"mene tekel, ať jsi pták anebo z pekel,
při nebi, jež nad námi je, při Bohu, jenž leká mne,
rci té duši, jež žal tají, zdali aspoň jednou v ráji
tu, již svatí nazývají Lenora, kdy přivine,
jasnou dívku Lenoru kdy v náručí své přivine" -
havran dí: "Už víckrát ne."

"Tos řek jistě na znamení, že se chystáš k rozloučení,
táhni zpátky do bouře a do podvětí, satane! -
nenech mi tu, starý lháři, ani pírka na polštáři,
neruš pokoj mého stáří, opusť sochu, havrane!
Vyndej zobák z mého srdce, opusť sochu, havrane!"
Havran dí: "Už víckrát ne."

Pak se klidně ulebedí, stále sedí, stále sedí
jako ďábel na bělostných ňadrech Pallas Athéné;
oči v snění přimhouřeny na pozadí bílé stěny,
lampa vrhá beze změny jeho stín, jímž uhrane -
a má duše z toho stínu, jímž mne navždy uhrane,
nevzchopí se - víckrát ne.

Jacques Prévert - Pro tebe, má lásko

2008-04-11T21:01:00.004+02:00

Šel jsem na trh s ptáky

A koupil ptáky
Pro tebe
Má lásko.

Šel jsem na trh s květinami
A koupil květiny
Pro tebe
Má lásko.

Šel jsem na trh se starým železem
a koupil řetězy
s těžkými okovy
pro tebe
má lásko.

A potom jsem šel na trh s otrokyněmi
a hledal jsem tě tam
ale nenašel jsem tě
má lásko.

Jacques Prévert - Jsem jaká jsem

2008-04-11T20:40:00.003+02:00

Já jsem vždycky jaká jsem
Jsem prostě taková
Když mám chuť směju se
I když se nikdo tak nechová
Mám ráda koho ráda mám
A není to moje chyba
Že je to vždycky někdo jiný
Kdo mě té v noci líbá
Jsem vždy jaká jsem
Jsem prostě taková
Něco jiného kdo po mně chce
Ať si mě vychová
Stvořená k milování
Na tom se těžko co změní
Podpatky vysoké
A tělo ztepilé
Prsa mám tvrdá dost
A pod očima kruhy
Pojďte Jsem pro radost
Co pak cítí ten druhý
Co je vám do toho
Vždyť já jsem jaká jsem
A nic vám není do toho
Příběhu co se mi stal
Ano Milovala jsem někoho
On mě též miloval
Jak děti jsme se měli rádi
Prostě byla to láska
Která už náhle není
Když se ti líbím proč ti to vadí
Jsem tu abys mě laskal
A na to se sotva co změní

Prolog

2008-04-09T15:44:00.002+02:00

Na jednu stranu nejsem zrovna velký příznivec blogové mánie. Právě proto je ironií, že teď vyťukávám první článek mého nového blogu. Tento blog ale rozhodně nechci vézt jako typický pubertální webový deníček. Ve stylu: "Dneska jsem dělala to a to a bylo to tak boží!". Nebudu přece veřejně někde vypisovat kolik jsem ve středu snědla knedlíků a že jsem se v pátek třikrát upšoukla. Tohle přenechám jiným. Na mém Hot Rats chci psát nějaké rádoby inteligentní články o tom co mě zajímá, o filmech, knížkách, dění ve světě. A třeba si i někdo mojí práce všimne a přečte si pár mých slov. Dělalo mi problém najít vhodný hosting kde bych mohla blog založit. Na blog.cz by se asi mým článkům dostalo jen komentářů typu: "U mě je super bleskovka, přijď na můj blogís." nebo jednoduší a vše říkající "MUCK:*". Na to bych asi neměla žaludek, proto jsem vděčná za to že jsem náhodou narazila na blogspot.com. Dost keců na úvod to určitě stačí.